Z rozhlasu jsem odešla , protože jsem to tak cítila a taky se mi hodně ulevilo, že už nebudu muset vstávat ve čtyři ráno . To je největší hnus na světě. I když jsem šla spát v osm večer, ráno jsem byla úplně ve smrti. Každej den jsem v rozhlase vysílala Zelenou vlnu od šesti , zato jsem ale v půl jedný odcházela domů a mohla se dospat. V televizi máme takovej pořad jako je Snídaně s Novou nebo Dobré ráno s Českou televizí, jenom ten náš se jmenuje Ráno na Gauči . Tady je odkaz na instáč, začínáme, tak nás podpořte :) instagram.com/seznam.rano Za mnou přišli s tím, že bych tam mohla dělat rosničku . Chtěla jsem pomoct a taky to byla možnost začít dělat živý vstupy ještě kromě vyrábění reportáží pro pořad Slavní , který je mojí hlavní náplní. A tak je ze mě i rosnička. Strašně to slovo nesnáším, protože dělat rosničku mi vždycky přišlo jako to nejhorší, co člověk může jako funkci v televizi mít. A samozřejmě si mě tak všichni pamatujou a...
Začátky jsou vždycky těžký… Už jsem za sebou sice měla několik let jako motohlídka Zelené vlny a jako moderátorka Zelené vlny Českého rozhlasu. Naskytla se mi ale možnost dělat redaktorku zpravodajství, ne jenom sedět za mikrofonem, ale taky vyrábět reportáže. Wau! No jasně. Jdu do toho... V rádiu mi to redaktorování nakonec vydrželo jenom pár měsíců, asi jsem ještě nebyla úplně vnitřně připravená. Děsně mě to nervovalo. A jak tomu tak bývá, první živý vstup do éteru stál za to. Když jsem udělala svůj první vstup do veřejnoprávního rozhlasu jako redaktorka, přišel mi hned sáhodlouhý mail od jednoho posluchače. Byl hnusnej, útočnej a poukazoval na to, jak strašně jsem blbá. Bylo to prostě poprvé, klepala jsem se až za ušima a samozřejmě udělala chybu. Do teď z toho máme záchvaty smíchu, tenkrát jsem brečela. Řekla jsem jednoduše svojí legendární větu: Tankovali jsme ještě v Čechách, za Brnem (jeli jsme totiž pracovně do Chorvatska). V Česku, v Česku, ne ...